Wi-fi available

Woodstock café-bar


Bělehradská 36, Praha 2


Otevírací doba:
Pondělí-Pátek 16-23 hod.
Sobota zavřeno
Neděle 17-23 hod.

Vánoční zážitek

Adam 28.12.2008

Vážení přátelé!

Dovolte mi, abych se s vámi alespoň takto podělil o předvánoční zážitek, kterýžto obohatil mé brzké páteční ráno.

Včera, po absolvování školního vánočního večírku, jsem se na základě mylné informace o tom, že se v café baru Woodstock nacházejí někteří z mých bývalých studentů, do tohoto podniku vypravil.

Nalezl jsem tam mimo jiných i Marka B., který, ač ve službě, byl tou dobou již značně povzbuzen rozličnými nápoji o vysokém obsahu alkoholu (stále čekám, zda se někdy setkám s názornějším příkladem lidového rčení "kozel zahradníkem").

Hovořili jsme jako obvykle o výtvarném umění, poezii, divadle, budoucnosti jaderné energie a podobně, když tu najednou se zmíněného Marka B. zmocnilo cosi jako hudební vytržení. Začal tančit a zpívat a já se nyní pokusím přiblížit vám alespoň zhruba jeho zajímavé představení.

Nejprve pouze přenášel svou úctyhodnou váhu z nohy na nohu, posléze tento pohyb vystupňoval k jakémusi plavnému (v mezích možností) poskakování. Takto hopsajíce zvedal nad hlavu střídavě levou a pravou ruku ohnutou v lokti. Snad zbytečně dodávám, že akce tím pádem nemohl být ušetřen ani jeho břišní lalok, který vykonával nejprve vertikální, posléze krouživé, v obou případech však hypnotizující pohyby.

Taneční složka představení byla doprovázena sveřepým výrazem ve tváři, hlavně však zpěvnou recitací verše "Kykyryký, kokoko, dám ti pěstí na oko.". Tuto pěknou "píseň" údajně křepčící barman pochytil od svého otce, či strýce a já bohužel nevím, zda byl veršovaný slib daný kdysi malému Marečkovi následován činem.

Vzhledem k tomu, že citovaný rým byl poněkud jednotvárný, prokládal ho tanečník precizně frázovaným a melodickým skřetím chichotáním v rytmu dupání (něco v tomto duchu – chichichichi chuchuchu, chichichichi chochocho a tak dále). Omlouvám se čtenářům za případnou hrubku, ale opravdu si nejsem jist, jaké "i" či "y" se správně píše ve slově chichotání. Vím, že "ch" je tvrdá samohláska, ale nějak mi tam v tomto případě to ypsilon nesedí.

Ale zpět k tématu.

Aby byl dojem dokonalý, obohatil rozverný barman tento výjev ještě plynovou pistolí, kterou uchopil do pravé ruky a k verbálním projevům pak přidal občasný zvuk evokující dojem střelby.

Takto si Marek B. počínal drahnou dobu bez ohledu na to, že má bar z poloviny zaplněn nic nechápajícími hosty.

Jak by řekl Jeník Prošků, obvykle mám ve zvyku se ozvat, když mi někdo usiluje o život, tentokrát jsem však jen zíral s otevřenou pusou.

A proč to vše píši? Až do dnešního rána jsem si myslel, že už mě Marek nemůže ničím překvapit. Jak jsem se mýlil!

Ať jsou tedy i vaše vánoce plná příjemných překvapení a nevšedních zážitků.

Já po tomto už od Ježíška nic neočekávám, emocionální šok takového kalibru nemůže překonat žádný dárek.

Na základě skutečných událostí z časného rána dne 20. prosince léta páně 2008 zapsal Petr Voprdil


Takový obyčejný příběh

Lukáš 24. 3. 2008

Teda, pokud nebudete mít to štěstí, slyšet to přímo živě od Máry, a máte chvíli čas, musím vám popsat, co se nám včera stalo.

V sobotu nás Lenka pozvala na kolaudaci jejího bytu, což znělo jako dobrý důvod, abychom popili za příjemným účelem. Pravda, Pardubice jsou trošku z ruky, ale Mára vzal naštěstí auto, takže jsme nebyli odkázaní na vlak. Všimněte si toho slovíčka naštěstí. Mohl bych ho napsat kurzívou nebo podtrhnout, ale neudělám to.

Cesta tam probíhala celkem v klidu, až na to, že se zasekával pedál od plynu. V servisu Markovi řekli, že to je koberečkem (což nebylo), a že auto je v pořádku, jelikož ho celé zkontrolovali. Tak jsme jeli. Celou cestu pršelo, i když hlásili, že mají přijít ty mrazy. V Pardubicích jsme u Lenky před domem zaparkovali, pravda do asi 5 cm hluboké louže, ale to nás ještě nic nenapadlo a nerušeně jsme si užili příjemný večer.

Vstali jsme k poledni, pojedli, došli se podívat na pardubický zámeček na výstavu 60. let, a že pomalu pojedem. Pneumatiky sice přes noc zamrzly v ledu, jak tušíte, ale toho jsme se nebáli a ještě ho s odvahou reků kolem kol trochu rozbili kladivem. Nemusím zdůrazňovat jaké bylo počasí. Občasný, ale ledový vítr a 16 pod nulou. V Praze bylo 10. V Pardubicích 16. Jen tak pro srovnání. Ano? 16 pod nulou je o dost větší zima než 10 pod nulou. Dá rozum. V Pardubicích. V Praze jsme nebyli, rozhodně jsme byli v Pardubicích a do Prahy se právě chystali, bylo kolem čtvrté nebo tak nějak. Jo a 16 pod nulou.

Mára nasedl a začal auto trápit, jednou chytlo, ale hned zase zhaslo a ne a ne se chytit. Marek to komentoval slovy jako: "To je zvláštní, ono to spolehlivé auto nějak nechce nastartovat, to by mě zajímalo, pročpak to jen nechce." Teda znáte Marka, možná nepoužil doslova tyhle slova, ale nedá mi to, abych tam připsal výrazy jako kurva, doprdele, dopiči apod. Nerad to při psaní používám.

Po chvíli se ponořil pod volant k pedálům. Tou dobou znovu použil ona zmíněná slova. Některá zopakoval i víckrát. Myslím, že minimálně to o prdeli jsem zaslechl dvakrát nebo třikrát.

Zkrátím to, ukázalo se, že lanko od plynu nedrží na pedálu, takže ho Marek mohl sešlapávat jak chtěl. Evidentně tam něco chybělo, nešlo nám to totiž nasadit zpátky, a když už se to podařilo, zase to hned vyklouzlo. Když je venku 16 pod nulou, máte prsty okamžitě ztuhlé tak, že si nezavážete ani tkaničku, natož abyste nasadili nějaký podělaný lanko na pedál, kam se vám nevejdou ruce, nic tam nevidíte, praštíte se do hlavy o volant, klečíte na ledové silnici (hadřík, který jste si dali pod kolena, se schová za levé zadní kolo a nasadí výraz přejedené kočky), do ledvin si vrazíte šaltpáku a tak podobně.

Asi po půlhodině se Markovi podařilo drátkem ty dvě věci přeci jen spojit. Zkusil znovu nastartovat a ozvalo se ono filmové tatatata tatata tata ta tt... Pro dokonalost dramatické scény následovaly ony nezbytné vteřiny ticha plného očekávání.

"Baterka", řekl Marek, a před to vložil zase jedno z těch slovíček. Myslím, že kdyby se auto umělo tvářit provinile, asi by se tak tvářilo, ale stejně by ho člověk nejradši nakopl.

Lenka neustále navrhovala, ať ho tam necháme a jdeme na vlak, ale to se nám opravdu nechtělo. Asi je jasné proč.

Tak obvolala známé, rodinné i kamarády, ale více méně neúspěšně. Sháněli jsme startovací kabely, také neúspěšně, když před námi zaparkovalo auto. Byla v něm ... ten den se prostě neměl vydařit ... žena. Byla hrozně ochotná, ale o autech toho věděla jako já o pěstování okurek. Vím, že jsou zelené a rostou na takových přízemních keříčcích. Možná to jsou rostliny, já nevím, trochu to píchá, ale ne moc. A okurky jsou lepší, když se trhají menší, jsou pak takové křupavější .

Paní kabely neměla, ale souhlasila, že nás zkusí roztáhnout (ještě stále jsme byli v tom ledu, abyste nezapomněli). Jenže paní stála půlkou auta taky na ledu, což jí nějak nedocházelo, ona byla opravdu hrozně hodná, ale ... Nakonec si tedy couvla a najela na asfalt, jenže se jí kola protáčela i tam, vypadalo to bledě. Nicméně asi jediná věc, co se měla podařit, se podařila, auto se s cuknutím z ledu vyprostilo. Pomalu nám odjížděli z dohledu, tak jsme s Lenkou zašli do chodby domu (tam nebylo mínus 16) a čekali, co bude. Musel jsem se v duchu hrozně rozesmát, protože mě napadlo, že by třeba Marek mohl s tím autem nazpátek přijet. Tím, že jsme byli v domě, jsme samozřejmě nemohli slyšet, jak lano po 50 metrech prasklo a Marek nepochybně zase použil to slovo. Ta slova.

Auto přirozeně nechytlo (později připustil, že slyšel někoho vyprávět o tom, že Oltcit vlastně roztáhnout nejde, no ale za pokus to stálo, uznejte). Takže situace taková: přetržené lano, auto uprostřed silnice, paní udělala, co mohla a jela svou cestou, Marek tam stál sám (my byli v té chodbě, co v ní nebylo mínus 16) a nebylo mu myslím, úplně dobře. Nicméně zatlačil auto ke kraji a vrátil se k nám. Měl trošku fialovou hlavu.

Docházely nápady, tak došlo na nejhorší a volali jsme do Prahy (Márovi se vybil mobil, ale to bylo jen pro zpestření), Dušan sice připustil, že by mohl přijet, ale evidentně se mu dost nechtělo, bál se, že to s tím svým autem neodtáhne, a volal radši Martinovi. Ten už měl ale něco upito, takže za volant nemohl. To jsme zatím nevěděli a čekali na Dušanův telefonát zpět. Do toho mi přišla sms od Honzy Chvátala, v kolik že půjdeme na pivo. Odepsal jsem rezignovaně něco ve smyslu, že asi ne. Myslím, že jsem taky použil nějaké to slovíčko, co předtím říkal Marek.

Honza zareagoval perfektně, odepsal smajlíka a jestli může nějak pomoct nebo přijet. Chvíli jsem nevěřil, že by mohlo i něco fungovat. Ale Honza byl zlatej, všechna čest a díky a vůbec všechno, ani ne za dvě hodinky byl tam a propojili jsme auta startovacími kabely. Marek zkusil nastartovat ... - mám pokračovat, nebo už vám je to jasné?

Kdepak to by vás nenapadlo, Oltcit krásně naběhl. Jen ... jen ... no ... chvíli to vypadlo, že to tak má být, jako něco alá hodinky s vodotryskem nebo tak... zkrátka z motoru začala stříkat nádherná olejová fontána, která zasra... špinila vše v okolí několika desítek centimetrů.

Bylo jasný, že tudy cesta nevede. Já bych tam to auto nechal, ale Marek k němu asi má nějaký citový vztah, o kterém nám neřekl. Takže Honza vyndal lano, dali jsme na něj takové ty ocelové karabiny, jako mají horolezci, spojili auta a vyrazili jsme. Po zhruba 10 metrech na nás zatroubilo policejní auto. Někdo řekl ,Kurva'. Už nevím, kdo to byl.

Policista si naštěstí nevšiml pražské značky, takže jen pootevřel dveře a řekl: "Chlapi jedete v protisměru, víte to?" Popravdě řečeno, jsme to nevěděli, ale byl slušný, pokutu nám nedal. Asi viděl zoufalce, a o co se snaží, tak prostě neměl to srdce. Nevěřili jsme, ale vyjeli jsme z Pardubic. Bylo 16 stupňů pod nulou.

Asi po 10 minutách jsme zastavili, jestli je vše v pořádku. Mára byl úplně zmrzlý, v tom autě bylo jako na Sibiři, půjčil si moji péřovku, rukavice a pásku přes uši.

Tak se pomaličku rozjíždíme, nicméně Oltcit se k nám nepřidal a jeli jsme s Honzou sami. Co to ... kurva práce ...?

Nevím, jaká je potřeba síla k roztržení ocelové karabiny. Ale už vím, jak taková karabina vypadá. A taky vím, že u obou konců tažného lana jsou dva uzly, který nepovolíte, ani kdybyste si u toho zpívali ruské písničky a pili vodku! Chyták je v tom, že krze ty uzly bez karabiny nešlo chytit auto. Asi po 15 minutách se to přeci jen nějak podařilo a jeli jsme dál. Už byla úplná tma, asi 8 hodin, 16 pod nulou a Oltcit z posledních sil blikal, aby byl za Honzovým autem alespoň vidět. Marek oproti tomu sám viděl jen Honzovy zadní světla jinak absolutně nic. Po chvíli mu přestal blikat levý přední blinkr, takže to vypadalo, jako že zahýbá, ale ujistil nás, že zatáčet v úmyslu neměl.

Jinak ale cesta probíhala klidně, Honza sice nikdy nikoho netáhl, ale šlo mu to dobře a s Markem jim rozjezdy šly na jedničku. Čekali jsme, kdy píchneme, kdy zastavíme na červenou a Marek do nás zezadu vrazí, páč neviděl ani na ty semafory. Kdy praskne lano, Oltcit přestane blikat definitivně, zastaví nás policajti a tak. Kupodivu se už nic nestalo a v jedenáct v noci jsme vítězoslavně Oltcita "zaparkovali" před spícím autoservisem. Byl to moc hezký výlet.


... takže nevěříš

Honza 24.6. 2006

Milý Ondro,

pečlivě jsem přečetl Tvoji reakci na moji, dobře míněnou, čistě informační sms. A seznal, že nemohu vměstnat celou odpověď do svazujícího formátu 160 znaků.

Proto jsem nucen použít e-mailu, umožňujícího přeci jen vysvětlujícího, tedy v Tvém případě delšího textu.

Pojďmež se rozejít v okamžiku, kdy i my jsme tak učinili minulý večer.

Je-li v Tvé paměti možno nalézt ono místo, činil jsem tak ve společnosti entity, honosící se jménem Marek. Naše společná pouť nebyla obzvláště dlouhá. Dosáhli jsme, a to jen sotva, tramvajové zastávky - nalézá se ne dále než padesát kroků od vchodu/východu z nálevny, kdes, spolu s námi trávil předchozí večer. A tam M. popatřil jízdní řád (podotýkám, že se jedná o místo k popatřování jízdních řádů nanejvýš vhodné - prostě tam jízdní řády jsou).

Myslím, že můžeme ponechat stranou s jakým úspěchem. Na další sled událostí to má zanedbatelný vliv. Každopádně M.B. (36) usoudil, že doba čekání na tramvajový spoj se neslučuje s dobrými mravy. Načež vznesl dotaz:

"Což takhle ještě sklenku?".

Zajímavé je, že ač líčím děje bez zaujetí či osobních tendencí, nemohu vyloučit, že jsem výše zmíněnou otázku položil sám. Zvláštní.

Ať tak či onak, jarým krokem, jsme se vrátili do provozovny honosící se jménem "Alvin". Jaké však bhylo naše překvapení, když jsme zde již Tebe nenašli.

Přiznám se, že s teoriemi okolo Tvého/Vašeho přerychlého zmizení jsme si nedělali dlouhých problémů a během půl minuty je uzavřeli. Možná to nebylo příliš kamarádské, ale objednali jsme si přesto nápoj. Zde nemusím situaci rozvádět, protože ani jeden z nás - M.B. (36), J.P. (39) - nevybočil žádným způsobem z předchozí, Tobě známé, tradice.

Bez nejmenších potíží jsme nápoje absorbovali a odebrali se opět k odchodu. Pakliže někdy v budoucnu popatříš protější stranu ulice v níž je provozovna Alvin - i když těžko říci, proč bys to dělal - budeš mít pochybnou možnost uzřít pekárnu. Neptej se, proč bys koukal na pekárnu, co bys na ní viděl a jestli by se na ní nemohl podívat někdo jiný. Nebo někdy jindy.

Nelze než souhlasit s tím, že by tyto otázky měly být položeny.

Připomenu, dvě osoby opuštějí provozovnu Alvin (6:51) - co by je mohlo zajímat na pekárně je?

Navíc zavřené? Otevírací doba 7:00.

Pečlivý čtenář, a dovolím si Tě mezi ně počítat, shledá dobu mezi naším odchodem ze zařízení Alvin a otevírací dobou pekařství jako směšnou.

Strávili jsme ji hovorem o jevu přezdívaném "Alabama". Proto jistě uvěříš, že nás rachot zámků otevírající se pekárny ani v nejmenším nepřekvapil.

Přiznám se, patně ne zcela střízliv, nalezl jsem odvahu a do pekárny vstoupil, následován M.B. (36). Že jsem dokázal objednat, mi musíš věřit.

"Kafe a hodně koblih.", jsem řekl asi takhle: "Kafadněblih-ha ha ha".

Osvícená osoba pochopila, což jsem vyrozumněl ze slov: "Koblihy berte zde, na kávu budete muset 90-120 sekund posečkat."

Naštěstí i já pochopil, co osvícená osoba myslela, a jinak sprostě ztracený čas, čas určený jen k čekání na kávu, využil k napsání textové zprávy - totiž, že poprvé s Markem sedím v cukrárně.

Další průběh není důležitý, ale pro zajímavost (wdr: káva 1x, kobliha 5x; m.: káva 1x, čokoládový rohlíček 1x, kobliha 3x). Dlužno podotknout, že M.B. (36) v koblihách značně zaostával (viz výše).

Je snad ještě něco dalšího potřeba vysvětlit? Ne-li, sám prosím posuď, seděli-li jsme s M.B. v cukrárně.

Ahoj wdr

Důležité výrazy:

7:00 (stejně jako 6:51) - určení části dne, který není ničim zajímavý. Pokud bude zdraví sloužit, jen těžko si ho člověk úžije

Alvin - místo, kde jsme absorbovali lihoviny (mimo jiné) po koncertě v Ch'.P.

cukrárna - místo s otevírací dobou slušné lidi míjející, kde je možno objednat kávu, koblihy, čokoládové rohlíčky atd.

kobliha - slovo, zvuk. V č. j. má význam, pro život není podstatné

odchod - doba, kdy vrchního požádáme o účet. Nemá nic společného s cestou domů.

sms - typ zprávy, do které není možno tuto zprávu vměstnat.

tradice - Marek pije pivo a já víno

wdr © 2009